Jak jsem vyhrál studenou válku

Pomalu to bude čtyřiadvacet let, co nám skončila studená válka. Ten kdo to neví, tak studená válka skončila podle dnes oficiálně prezentovaného výkladu současné a relativně nedávné historie, rozpadem Sovětského svazu...

V tomto centrálním táboře socialismu se ze zcela nepochopitelných důvodů nepovedla reforma daného systému, která se šířila s menším, či větším nadšením celým tehdejším socialistickým táborem. Ve své podstatě se po určité době nenápadně a plynule změnila v celosvětovou reformu kapitalismu, jedoucí v naprosto stejných kolejích perestrojky. Těžko říci jestli bylo hlavním záměrem tohoto procesu ukončení studené války, nebo to byl efekt vedlejší. Nakonec o celé studené válce a důvodech jejího konce existuje celá řada teorií, včetně těch konspiračních.

Měl jsem to štěstí, nebo smůlu, záleží na úhlu pohledu, že jsem se mohl konce studené války, jako ročník narození 1970, zúčastnit v již dospělém věku. A věřte mi, nebo ne, aktivně jsem se této globální ideologické bitvy účastnil, budujíce a bráníce hodnoty socialismu. Tedy aniž bych o to nějak významně usiloval. Prostě to tenkrát bylo nějak tehdejším systémem nastaveno. Stejně jako dnes, mladá generace, aniž by to tušila, tak od útlého dětství svými potřebami po všem možném, buduje náš vzkvétající kapitalismus. Co jsem ovšem tehdy netušil, byla skutečnost, že svojí snahou budovat výdobytky socialismu a jako voják základní vojenské služby, bránící jeho hodnoty, významně přispěji ke konci studené války a dnes tak opěvovanému vítězství kapitalismu.

Život je plný skrytých paradoxů. Od mala jsem byl poněkud introvertní, žil jsem si svými vnitřními myšlenkami, s postupujícím věkem a získávanými informace ve vzdělávacím systému, jsem ne zcela rozuměl tehdejšímu světu. Upřímně řečeno, zůstalo mi to dodnes, neboť světu dnešnímu rozumím méně, než tomu dřívějšímu. Asi již stárnu a doprovází to přirozený proces blbnutí lidské mysli… Tehdy se budoval a chránil socialismus. No co, řekl jsem si. Chtějí to po mně, tak budu budovat také, zůstane mi můj vnitřní svět, který je pouze a jenom  můj. Tehdy mě ani v duchu nenapadlo, že v budoucnu se vnitřní svět nebude znásilňovat ideologií, ale privatizovat technologií.

Jednou se mi stala velmi zajímavá příhoda, která byla zcela symbolická. Během čtvrťáku, jsem šel na praxi do výroby v tehdejší Tesle. Přišel jsem za mistrem a oslovil jej: „Tak jsem tady, pane Škaredo. Co budu dělat?“ „Soudruhu Škardo!!!“ Zaznělo naštvaným tónem. Začátek se nějak nepovedl, neboť má lehká nedoslýchavost, po mnohačetných zánětech středního ucha, léčená klasickým propíchnutím ušního bubínku způsobila, že jsem se přeslechl a nešikovně zkomolil jméno, člověka, který mě dostal jako brigádníka - budovatele na starost. Mistrovi jsem se omluvil, vysvětlujíce mu, že jsem se přeslechl a milý pan soudruh mě odvedl na pracoviště k ručnímu lisu. „Tak tady je bedna s kontakty. Vezmeš plíšek, dáš do lisu, otočíš kolem, vyndáš a hodíš do bedny sem. Jasný?“ Instruktáž vcelku jasná. „Jasný soudruhu.“ Přikývl jsem. 

Byl to vcelku klidný týden. Norma byla pohodová, nemusel jsem se nijak honit. Každý den jsem si dělal jakousi statistiku, podle váhy, zapsal do tabulky a vnitřně jsem byl spokojený, že dokonce lehce překračuji požadované množství. Příjemné bylo to, že se při té práci dalo krásně přemýšlet. Tedy ne o té práci, ale o čemkoliv jiném. Po pár hodinách si tělo jede svojí zautomatizovanou činnost, vzít plíšek, ohnout, vyndat, dát do druhé bedny a mozek si žije svým vnitřním životem, zkoumajíce tajemnosti bytí. Svým způsobem to byla i dobrá relaxace od školní výuky.

Týden uplynul jak voda. V pátek po obědě přišel soudruh mistr. Převážil plechovou bednu a spokojeně pravil: „No vidíte! Jíra, Vy jste splnil plán, dokonce jste ho i lehce překročil!“ Někde uvnitř jsem pocítil jemné hřejivé teplo. Začínal jsem mít pocit, že za pár měsíců, až nastoupím do skutečného pracovního procesu, budu tím pilným mravenečkem, který bude pečlivě stavět mraveniště společenského systému tehdejší doby. Moje představivost náhle ustrnula v okamžiku, kdy jsem si všiml jak mistr, prohlížející si plíšky kontaktů, náhle zbledl jako stěna. „Je všechno v pořádku?“ Zeptal jsem se nevinným tónem, který v mém životě již mnoho lidí přivedl na okraj propasti šílenství. Soudruh mistr přešel z barvy ledově bílé do barvy purpurově rudé. Stále nic neříkal, pouze oči se mu viditelně snažily vyskočit z hlavy jak v nějakém kresleném komiksu. Pár vteřin docházelo ve tváři soudruha mistra ke změnám barev. V duchu jsem tušil nějaký průser z nedopatření, či vzájemného nepochopení. „Člověče, jak jste to dokázal! Vždyť vy jste to lisoval obráceně! Celou dobu jste to tam dával druhou stranou. Celej tejden neděláte nic jinýho, než zmetky!“ Mým pracovním výkonem zcela konsternovaný mistr ani moc neřval, dalo by se říci, že rezignovaně konstatoval skutečnost.

„No dělal jsem to tak, jak jste mi to ukázal. Tak nevím, kde se stala chyba.“ Prohlásil jsem na obranu svých manuálních schopností. Soudruha mistra, který se s vypětím všech sil, snažil zachovat jistou míru klidu, tato má věta nějak vnitřně ranila, neboť konstatování skutečnosti s potlačovaným polovztekem se přetransformovalo, do již nekontrolovatelně vzteklého řvaní: „Jíra! Vás Jíra! Vás by měli poslat do Západního Německa!“ Teď jsem pro změnu valil oči zase já. A nejenom já. Mezi tím se okolo nás zastavilo dalších pár brigádníků a domorodých pracovníků a vznikající kruh se s přibývajícím řevem stále rozrůstal. Většinou bylo vidět, že daná situace je škodolibě baví. Nyní začali při hysterickém řevu, slyšíce o Západním Německu od kovaného straníka, také valit oči. „Do Západního Německa by Vás měli poslat, abyste jim tam budoval ten jejich zas--nej kapitalismus! To by byla vaše nejlepší a nejúčinnější služba socialismu! Pokud Vy se dostanete na západ, tak má socialismus vyhráno, dokud budete dýchat!“ Vidím tu scénu z mého prvního vstupu do tehdejšího pracovního procesu, jako by to bylo dnes. Mistr se po chvíli, když si všiml, jak se okolo shlukují lidé, zvědavě poslouchající jak se dostat do Západního Německa odmlčel a beze slova se šel uklidnit, kamsi mimo mojí přítomnost. Tím skončil můj první týden zapojení do mravenčí práce, při budování lepších zítřků.

Do Západního Německa ani jinam na Západ, mě soudruzi nakonec neposlali. Já sám jsem se tam nechystal, neboť jsem byl stále ujišťován tehdejšími sdělovacími prostředky, že nelegální překročení hranice, jedno jakým směrem, je trestný čin. A hlavně, nikam do zahraničí se mi moc nechtělo. Doma jsem to měl vcelku rád. Ale víte, jak to chodí. Když nejde Mohamed k hoře, musí jít hora za Mohamedem… A tak milý kapitalismus, který tak moc miluje neotřelé výzvy všeho druhu, vidouce, že jsem v nedohlednu, přišel za mnou do Čech. Vlastně do celého evropského východního bloku. Možná se bál, abych před ním někam neutekl. Občas mám pocit, pozorujíce vývoj globálního kapitalismu, že milý pan mistr, byl tehdy dokonalý jasnovidec, aniž by o tom měl sebemenší tušení. Pouze je škoda, že se nejdříve musel socialismus sebeobětovat, aby tím dosáhl konce kapitalismu. 

V současné době si začínám čím dál tím více uvědomovat, že situace se nějak plíživě a nápadně - nenápadně opakuje. Někdy mám dokonce pocit, že v principu se vlastně nic nezměnilo a vše je při starém. Dnes a ve dnech příštích, budu stejně jako před dávnými lety, budovat krásnou a do dálky svítící multikulturní Evropu. Kontinent neomezené demokracie, plný pochopení, nekonečné pravdy, lásky a pestrosti bez hranic… Nikam se mi nechce cestovat, natož emigrovat. Ono to opět nějak dopadne a svojí přítomností pomůžu Evropě k vytouženým lepším zítřkům. Už dnes se ve své podstatě máme lépe, než se budeme mít zítra!